Česká Republika zažívá nejvyšší inflaci od května 1998. V souvislosti s tím jsme vyzpovídali hlavního ekonoma investiční skupiny DRFG a.s. a profesora VŠE, Martina Slaného. Zároveň jsme propojování požádali i o názor hlavního ekonoma Deloitte CZ, Davida Marka.
Zaloto se ptá
V březnu překročila inflace rekordní hranici, kterou jsme nezažili od roku 1998, a vyšplhala se na 12,7 %. Znamená to, že jsou obavy ze stagflace oprávněné? Inflace se dotýká i jiných států Evropské Unie, ačkoliv ne v takové míře, jakou zažíváme v Česku. Čím je to způsobené a je na tom ekonomika západních států opravdu tak zásadně lépe než ta česká?
Martin Slaný
Čistě technicky vzato stagflační situaci, tj. pokles ekonomického výkonu a zároveň růst inflace, zažíváme. Standardní stagflace je však způsobená nabídkovým šokem, růstem nákladů, což ale v českém prostředí není jediný a zatím ani dominantní důvod inflace. Inflace v české ekonomice měla jednoznačně v posledních měsících převážně poptávkový charakter a zdá se, že poptávková inflace stále převažuje nad nabídkovými faktory jako je růst cen surovin, energií a potravin. To budou hlavní inflační faktory až v následující měsících, nicméně i díky napjaté situaci na trhu práce poptávkové faktory z ekonomiky zcela nezmizí, a to ani s ekonomickým zpomalením. Poptávková inflace je způsobena zejména předešlými zásahy státu. Ať už se jednalo o různé dotační programy, které udržovaly trh práce neodpovídající stavu reálné ekonomiky a pomáhaly udržovat úroveň příjmů neodpovídající produkci. Dále byla inflace stimulována navyšováním platů ve veřejném sektoru a růstem minimální mzdy, na kterou jsou navázané tzv. zaručené mzdy. Zároveň tím, když stát vysával pracovní sílu do veřejného sektoru. Tím vším živil mzdové vzlínání neodpovídající růstu produktivity práce, živil nerovnováhu v ekonomice, a ta se nyní projevila ve vysoké inflaci.
Na rozdíl od Česka v zemích eurozóny převládají nabídkové faktory. Je rovněž pravdou, že v Česku panuje vyšší míra inflace, než je průměr v EU, resp. v eurozóně. Tzv. harmonizovaný index spotřebitelských cen, který se využívá pro mezinárodní srovnání v EU, ukazuje za březen, že inflace v ČR byla meziročně 11,9 %, zatímco za eurozónu byl průměr 7,5 % (ale i zde inflace zrychluje – v únoru byla 5,9 %). V inflačním stínu navíc rychleji rostou ceny aktiv, zejména nemovitostí, v nichž je ČR opět smutným premiantem. Nenechejme se ale zmást průměrem, protože jiný obrázek poskytuje pohled na jednotlivé země EU. Třeba v Pobaltí rostly spotřebitelské ceny více než u nás. Nejvíce ceny v březnu meziročně vzrostly v Litvě (dokonce o 14,0 %), naopak nejpomaleji rostly spotřebitelské ceny ve Francii (4,2 %). Též se mezi jednotlivými zeměmi liší váha poptávkových a nabídkových faktorů. Velikost a povaha inflace (poptávková nebo nabídková) jsou ale klíčové z hlediska její léčby – přístupu měnové politiky. Ukazuje se, že pro Evropskou centrální banku je nemožné stanovit optimální nástroj – výši úrokových sazeb, v situaci tak velmi heterogenní inflace. V tomto máme výhodu vlastní měnové politiky a vlastních úrokových sazeb (případně jiných nástrojů – jako je třeba měnový kurz).
Inflaci máme historicky nejvyšší za poslední generaci a atakuje hodnoty z 90. let. Tehdy, zejména v první polovině 90. let ale neprobíhala standardní inflace, ale proces narovnání pokřivených cen po desítkách let centrálního plánování. Navzdory tomu je třeba se podívat na inflaci podrobněji v delším horizontu. Nezapomínejme, že to není tak dávno, kdy jsme bojovali s opačným problém – deflací. Dlouhodobý průměr inflace (a posledních 10, 15 či 20 let) je těsně nad úrovní 2 %, což je obecně považováno za hodnotu odpovídající cenové stabilitě. Doufejme, že se tomuto průměru brzy navrátíme, byť v letošním roce nám inflace způsobí výrazný pokles reálných mezd a životní úrovně.
